Filmové šarlatánství

Koncem srpna měl v kinech premiéru dlouho očekávaný český snímek oceňované polské režisérky Agnieszky Hollandové. Snímek sklízí celkem přívětivé kritiky a hodnocení. Hrdinou příběhu je pozoruhodná postava Jana Mikoláška (1889 – 1973), přírodního léčitele a znalce bylin.

Vrah a homosexuál?

Zde musím prozradit podstatnou část filmové zápletky. Zhruba v půlce filmu se divák dozví, jak se Mikolášek seznámil se svým asistentem Františkem Palkem, kterého Mikolášek postupně svede a naváže s ním homosexuální poměr, ačkoli jsou oba ve filmu prezentováni jako ženatí muži. Vypadá to jako osudová love story, i když jejich vztah zdaleka není bez problémů, jelikož František neustále cítí alespoň elementární povinnosti vůči své ženě. V citově vypjaté scéně pak Mikolášek poté, co zjistí, že Františkova žena otěhotněla, předá Františkovi směs bylin a poručí mu, aby je za účelem potracení nenarozeného dítěte své ženě podal, což František po počátečním vzdoru nakonec učiní. Tím ale strasti chudáka Františka nekončí. V závěru filmu, kdy končí i soudní přelíčení ve vykonstruovaném procesu, Mikolášek při závěrečné řeči Františka lidově řečeno podrazí a naznačí jeho možnou vinu, načež loajální František, který po celou dobu procesu nevypovídal, svou vinu přizná, ačkoli je z filmu jasné, že on i Mikolášek jsou nevinní, protože ke smrti jejich údajných obětí došlo jinak.

Háček je v tom, že ačkoli měl Mikolášek asistentů za svůj život více, žádný z nich se nejmenoval František Palko a neexistuje jediný důkaz, že by se mezi Mikoláškem a jakýmkoli z jeho asistentů rozvinul homosexuální vztah. Tím méně má pak oporu v realitě i údajné nucení k potratu či zrada při soudu, který, jak víme z povahy skutečných obvinění, byl proti Mikoláškovi veden ze zcela jiných důvodu. Celá tato klíčová dějová linka (a tedy i Mikoláškova morálně zavrženíhodná rozhodnutí mít Františka jen pro sebe i za cenu vraždy nenarozeného dítěte, a následné očernění Františka z vraždy v závěru hlavního líčení) je tedy dílem fikce. Jak trefně poznamenal Jiří Peňáš ve zmíněné recenzi týdeníku Echo, komunisté na sklonku padesátých let neměli pro homosexualitu zdaleka takové pochopení, jako jejich současní radikálně levicoví západní souputníci, homosexualita byla v socialistickém Československu dlouho trestná. Pokud by byl známým sexuálně aktivním homosexuálem, i to by se stalo předmětem soudního řízení, protože se obviněnému snažili „přišít“ kde co. Pokud by homosexualitu tajil, ale panovalo by podezření, pravdu by z něj vymlátili. A navíc, Mikolášek podle svých pamětí léčil i prominentního nacistu Martina Bormanna, což dokládají i někteří pamětníci, a zde si dovoluji připomenout, že ani nacisté nebyli zrovna vyhlášeni svou tolerancí k homosexualitě…

Hlavní hrdina tedy během soudního procesu, který nikdy neproběhl a ve kterém je spolu s ním souzen i jeho neexistující asistent, se kterým měl vyfabulovaný homosexuální poměr, svého asistenta podrazí krajně nemorálním způsobem – pochopitelně rovněž vymyšleným… Není to už trochu moc? Z filmového plátna jsme zvyklí na ledacos, ale toto je dle mého názoru za hranicí „umělecké licence“, takto nakládat s životem skutečného člověka prostě nelze.

One thought on “Filmové šarlatánství

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s

Create your website with WordPress.com
Začíname
%d blogerom sa páči toto: