Design a site like this with WordPress.com
Začíname

Jan Schneider recenzuje knihu Rutgera Bregmana „Lidstvo (Dějiny naděje)“.

Nizozemský historik a novinář Rutger Bregman (*1988) napsal záslužně mýtobornou knihu LIDSTVO (Dějiny naděje). Málokterý vydavatelský počin pokládám v této době za tak aktuálně potřebný a prospěšný: za český překlad pro nakladatelství Argo potlesk na otevřené scéně!

Proč? Ta naděje v podtitulu knihy ovšemže není laciná, ale pramení z očistného řezu do společenské psychiky. Pracuje s jevy v jejich historické hloubce, zná různé návaznosti a kontexty, a obtěžkává mysl inspirujícími otázkami.

Metodicky je radikálně odlišná od toho, co Babišova vláda ke své nevýslovné trapnosti zkusila prosadit jako vrbětické dogma, kterým chtěla uzavřít mysl lidí, trestuhodně tvrdíce, že k jedné mocensky prosazované pravdě nejsou žádné varianty – a Fialova vláda to eskaluje ad absurdum.

Tato kniha důstojně otevírá prostor k diskusi nad mnohými tématy, přímo vybízí k tomu, co zpravodajec a diplomat Miroslav Polreich obliboval u Karla Havlíčka Borovského: k „nebezpečnému myšlénkování“. Její podstatou je polemika s názorem, který jsem též zastával, ale nepřezkušoval: že civilizace je jen tenká slupička na charakteru lidí, a velmi snadno se při jakékoliv nepohodě sloupne a odhalí děsy, které skrývá. Kdo by o tom také po holokaustu pochyboval?

Jenže.

Jenže autor knihy má tu neuvěřitelnou smělost přijít s tezí, že většina lidí je dobrá.

K tomu, aby tuto tezi obhájil, anebo, budiž, učinil vážně diskutovatelnou, neobrací se do mýtické minulosti, neuchyluje se ani k náboženským dogmatům, ale jde do minulosti pouze tak daleko, aby měl k dispozici co nejnespornější data.

Kolektivní zastrašování

Před leteckou bitvou o Británii v roce 1940 mělo vedení britské armády obavy z toho, na co naopak spoléhali nacisté – že v krizových situacích člověk okamžitě sestupuje na žebříčku civilizace o několik stupňů níže. (Všichni byli totiž ovlivněni Psychologií davu Gustave Le Bona.)

Během devíti měsíců dopadlo jenom na Londýn více než 80.000 bomb. Milion budov bylo poškozeno či zničeno, o život přišlo 40.000 lidí. Jak se v té době chovali obyvatelé? Spadla z nich ta tenká civilizační slupka?

Podle jednoho kanadského psychiatra, projíždějícího těžce poškozenou chudinskou londýnskou čtvrtí těsně po bombardování, si malí chlapci hráli na chodníku, policista řídil dopravu – a nikdo nehleděl na oblohu. Podnikatel postavil před ruiny svého obchodu nápis „Otevřeno více, než obvykle“. Majitel hostince s vymlácenými okny vyvěsil ceduli „Okna máme pryč, ale naše lihoviny jsou znamenité: přijďte a ochutnejte“.

Britové prostě reagovali na nálety podobně jako na jiné otravné věci. Vlaky jezdily, byť se zpožděním. Ekonomické ztráty například v dubnu 1941 byly více způsobeny velikonočním volnem, než bombardováním. Miliony traumatizovaných obětí, před nimiž varovali odborníci, se prostě nekonaly. Mnoho Britů se prý naopak psychicky pospravilo, závislost na alkoholu se snížila, jakož i počet sebevražd.

Extrémně zajímavé je ovšem pokračování. Neočekávaně nízká míra demoralizace obyvatelstva zklamala nejen Hitlera, ale i vedení britského letectva. To mělo totiž v plánu zlomit odhodlání nacistů něčím podobným: odvetným plošným bombardováním německého civilního obyvatelstva. Pevným zastáncem tohoto názoru byl Frederick Lindenmann (pozdější lord Cherwell), poradce a přítel Winstona Churchilla. Pro potvrzení svého názoru vyslal tým psychiatrů do bombardováním těžce poškozených britských měst, aby provedli terénní průzkum až do takových detailů, jako množství požitých piv či aspirinů.

Za několik měsíců dostal zprávu, jejíž závěr byl zcela jednoznačný: O poklesu morálky obyvatelstva ani stopy.

Lindenmann se nevzdal, a výzkumnou zprávu obsahově zcela „přepracoval“ do sdělení, které poslal Churchillovi. V něm napsal, že bombardování má na morálku obyvatel devastující vliv, a že nelze pochybovat o tom, že i morálka Němců bude brutálním bombardováním zlomena. A neopomněl zastánce odlišného názoru – jak aktuální! – označit za zrádce a zbabělce. Churchill se spolehl na ten fejk, který se tvářil jako výzkumná zpráva, protože odpovídal jeho přesvědčení, a dal zvýšit počet náletů na Německo. Přitom pouze malá část z nich byla zaměřena na strategické vojenské a průmyslové cíle. Více než polovina německých měst byla zničena. Churchill byl následně (des)informován, že čím intenzivnější je bombardování, tím větší je demoralizace německého obyvatelstva.

Co se však v té době skutečně dělo v Německu? Podobně jako v Anglii, o hromadné panice po bombardování nebylo stopy, naopak obyvatelstvo se chovalo velmi vyrovnaně a solidárně. Nacistická válečná výroba se mezi lety 1940 až 1944 zvýšila co do počtu vyrobených tanků desetkrát, letadel čtrnáctkrát. Autor cituje vojenského experta, který tuto strategii považuje za jeden z největších omylů celé války. Ptá se, co by se stalo, kdyby Spojenci místo nesmírně nákladného plošného bombardování civilních cílů cíleně bombardovali nacistickou infrastrukturu, a ušetřené prostředky použili na rozvoj loďstva a pozemního vojska? Odhad je, že by válka skončila o šest až dvanáct měsíců dříve.

(A já si neodpustím pointu, že je velká škoda, že se autor neinspiroval starou zpravodajskou mantrou „sledujte stopu peněz, vše ostatní je propaganda“, a nešel analyticky ještě více do hloubky, tedy do vlastnických poměrů. Zjistil by totiž, že mnoho dividend z nacistického vojenskoprůmyslového komplexu po celou válku odcházelo mimo Německo, za svými skutečnými majiteli, přes basilejskou Banku pro mezinárodní vyrovnávací platby. Ano, do zemí, které byly s nacistickým Německem ve válečném stavu. Však jen ve Spojených státech bylo na ministerstvu financí mnoho specialistů, vyšetřujících porušení amerického zákona o zákazu obchodu s nepřítelem. Ještě nějaké dotazy?)

Depresivní droga

Autorova vstupní teze, že většina lidí je slušná, narazila na tvrdý odpor. Tím bylo mediální zpravodajství. Cožpak autor nesleduje zprávy, jak to jde se světem z kopce?

O úrovni manipulace svědčí výzkum nizozemských sociologů, týkající se mediální prezentace leteckých neštěstí. Mezi lety 1991 až 2015 jejich počet neustále klesal, avšak mediální pozornost neustále stoupala.

Podobný výsledek byl zaznamenán ohledně migrace. V období, kdy míra migrace a násilí byla nízká, pozornost médií tomuto tématu stoupala.

(Dovolím si v této souvislosti upozornit na některé souladné intence tzv. „šokové doktríny“, navazující na výzkum MK ULTRA, která zavaluje lidi mimo jiné i špatnými zprávami, čímž je udržuje v napětí, strachu a depresi, neboť tak jsou nejlépe manipulovatelní.)

Sázka na špatné je totiž snadná. Optimista, hájící lidskou tvář lidstva, je nemilosrdně zesměšňován, urážen, označován za naivního, bláhového, jeho tvrzení budou zkoumána kvůli nalezení sebenepatrnějších slabin. Zato člověk cynický je z obliga – nenaplnily-li se dosud jeho špatné předpovědi, jistě na ně dojde. Když ne, lidé na ně rádi zapomenou. Když se splní, bude platit za hlubokomyslného.

Oskar Krejčí kdysi zmínil, že Carl von Clausewitz píše v knize O válce o tendenci zpravodajců zveličovat negativní zprávy. Clausewitz také připomíná, že velké množství zpráv je neurčitých nebo přímo lživých a že státník se i se zpravodajskými službami „rozhoduje v mlze“.

Pán much

Román Williama Goldinga z roku 1951 je příběhem chlapců, kteří se ocitnou na opuštěném ostrově. A protože autor zastává tezi, že civilizace v našem chování je jen tenkou slupkou, pod níž jsme stále jen členy smečky, tak se soužití chlapců v jeho podání brzy změní v boj všech proti všem, v němž dominuje síla, autorita a schopnost šířit strach.

Rutgeru Bregmanovi se podařilo najít podobný příběh, který se ale v roce 1966 skutečně odehrál. Šest chlapců z Tongy přežilo 15 měsíců po ztroskotání na opuštěném ostrově. Výsledek? Celoživotní přátelství.

Nicméně Goldingova fikce se stala mediálním hitem a předlohou různých reality show. Producenti těchto pořadů však musí neustále účastníky podvádět, opíjet a poštvávat proti sobě, protože v naprosté většině případů byli účastníci ve vzájemné pohodě, což nebylo mediálně atraktivní. Komerční zájmy nevedou k tomu, aby člověk v druhých hledal to dobré a pozitivní.

Stanfordský experiment

Takzvaný stanfordský vězeňský experiment z roku 1971 byl dílem amerického psychologa Philipa Zimbarda, který z dobrovolníků vybral 12 vězňů a 12 dozorců a sledoval jejich chování v prostředí, imitujícím vězení. Experiment musel být po šesti dnech zrušen pro nadměrné excesy, potvrzující tezi o tenké civilizační slupce.

Zimbardo si zajistil světovou proslulost, nicméně byli i tací, kterým leccos bylo podezřelé. A odhalili, jak snadno lze lhát v tomto komercí a reklamou ovládaném světě. Ke své hrůze zjistili, že po několika desetiletích byli prvními, kdo začal studovat veřejně přístupnou dokumentaci případu! Ze Zimbardem pořízené dokumentace vyplynulo, že „nezávislý psycholog“ Zimbardo před experimentem dával instrukce „dozorcům“, jak se mají chovat k „vězňům“, aby navodili pocit frustrace, strachu a bezmoci, jak potlačovat jejich individualitu! Jeden „dozorce“ po vyslechnutí těchto instrukcí z experimentu odstoupil, většina se po celou dobu experimentu – přes nátlak, který na ně byl vyvíjen, aby „zhrubli“ – se chovali zdrženlivě (ale pokračovali, protože experiment byl velmi dobře placen).

Zimbardo nebyl první, kdo podobný „experiment“ zmanipuloval. Předcházely mu experimenty turecko-amerického psychologa Muzafera Sherifa. Ten první v Middle Grove (1953) musel být předčasně ukončen, protože děti měly tendenci se přátelit, a navíc nalezly psychologovy zápisky o snahách je proti sobě zmanipulovat. Při druhém experimentu v Robbers Cave (1954) musel dvě party školáků na letním táboře proti sobě neustále popouzet, poštívat a provokovat, protože všechny hry a soutěže mezi nimi nepodnítily jiskry nenávisti.

Podobně probíhala „reality show“ BBC v roce 2002, v němž se producenti pokusili kontrolovaně zopakovat onen stanfordský vězeňský experiment. Výsledkem byla dlouho nevídaná nuda, kdy se „vězni“ s „bachaři“ začali družit, sdílet s nimi své jídlo, potajmu spolu vykuřovali, a přes diskusi o zavedení demokracie ve vězení došli až k tomu, že společně založí komunu. Vědecký význam experiment měl, především v tom, jak se chovají náhodně vybraní lidé k sobě, když je nemanipuluje.

A Zimbardo? Ten kašle na to, co lidé o jeho podvodné studii říkají. Pro něj je důležité, že se o ní mluví. Nehájí ji. Její dlouhá životnost je prý dostatečnou obhajobou.

Milgramovy šoky

Asi nepřekvapí, že snad ještě proslulejší psychologický experiment Stanley Milgrama z roku 1961, údajně na výzkum lidské paměti, byl též zgruntu zmanipulován.

Dobrovolníci byli při něm rozlosováni na „učitele“ a „žáky“. „Učitel“ měl k dispozici generátor šoků, kterým trestal všechny „žákovy“ špatné odpovědi, a to zvyšujícím se způsobem. Od šoku o napětí 15 voltů až po 315 voltů, po němž „žák“ v izolované místnosti již dále nereagoval. Nejzazší úrovní pak bylo 450 voltů.

„Žáci“ však byli Milgramovi spolupracovníci, a žádné šoky nedostávali, pouze předstírali bolest. Výzkumným cílem bylo pouze chování „učitelů“.

Předpokladem bylo, že k mezní hranici dojde 1-2% „učitelů“, tedy vyslovení psychopati. K hrůze vědců však k této hranici, při níž by byl „žák“ pravděpodobně usmrcen, došlo 65 % dobrovolných „učitelů“.

Dokumentaci k tomuto případu (stejně jako ke stanfordskému vězeňskému experimentu) však důkladně prostudovala psycholožka Gina Perryová. Zjistila, že u každého „učitele“ byl tentýž asistent, který v okamžiku, kdy „učitel“ chtěl s trestáním „žáka“ přestat, měl za povinnost ho čtyřikrát „pošťouchnout“, aby pokračoval. (1) Pokračujte, prosím. (2) Experiment vyžaduje, abyste pokračoval. (3) Je naprosto nezbytné, abyste pokračoval. (4) Nemáte jinou možnost, musíte pokračovat.

Z dokumentace bylo však zjištěno, že po onom čtvrtém vybídnutí, které bylo vlastně rozkazem, všichni „učitelé“ naopak neposlechli a přestali.

Epilog

V knize se ještě dočtete například autorovo vysvětlení, proč empatie a xenofobie jsou dvě strany téže mince. Nebo kolik procent vojáků ve válce vůbec střílelo, a mnoho dalších zajímavých a podnětných věcí. Včetně autorových deseti pravidel pro život, která však neplatí absolutně, protože jedním z nich je „vyvarovat se zpráv“, což pochopitelně neplatí pro webové stránky časopisu !argument.

Ale vážně: sečteno, podtrženo – soudím, že tato kniha je velmi užitečným příspěvkem k diskusi o přicházející „nové osové době“, jak o ní v návaznosti na Karla Jasperse v bytových seminářích v osmdesátých letech diskutovávali Milan Machovec s Milanem Balabánem a Egonem Bondym. K té první osové době (cca 800 až 200 ante) vedla kumulace problémů, vyplývajících z chamtivosti a rozpínavosti, tedy životního způsobu, který vedl k hluboké krizi, bídě, nerespektování pravidel a všeobecnému úpadku, včetně mravního. Velmi povědomé, že? A vzniklá prázdnota žádala nové odpovědi.

Kritika na základě důkladné analýzy je sice prospěšná, ale někdy jako mrtvému zimník. Rutger Bregman však jde s kůží na trh, a postuluje, co by se líbilo i Miroslavu Polreichovi, který poslední roky svého života doslova zasvětil myšlenkám na snižování napětí, ukončování konfliktů a navazování důvěry. Bregman soudí, že řešení začíná u nového pohledu na lidstvo.

Odpoutává se od dogmatu o tenoučké civilizační slupce, ale neupadá ani do svatouškovského extrému. Tvrdí, že záleží na tom, kterou stránku v sobě cíleně posilujeme, což je pro mě coby religionistu velmi biblická řeč: vyberte sobě mezi dobrem a zlem. A doprovází to pěkným podobenstvím o dědečkovi, který vyprávěl vnukovi o tom, že se v něm odehrává zápas, který přirovnal souboji mezi dvěma vlky. Jeden je mrzutý, chamtivý, závistivý, arogantní a zbabělý. Druhý je dobrý, klidný, laskavý, skromný, štědrý, poctivý a spolehlivý. A že tento souboj se odehrává i ve vnukovi a ostatních lidech. Vnouček pak zvídá, který že to vlk zvítězí? A dědeček na to: Ten, kterého krmíš.

Kterého vlka krmí naše společnost nyní? https://casopisargument.cz/?p=44927

Advertisement

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s

%d blogerom sa páči toto: