Georgi Parre, vy jste vysoký úředník britského ministerstva obrany a plánujete tam vojenské akce.
George Parr: To jsem. Ano. A máte jistě nyní mnoho práce s přípravou možné války proti Iráku.
Jsme nadšeni. Těšíme se na to nesmírně moc. Obrana, vojenství, to je naše povolání a útočíme rádi. Takže teď jistě jako ďáblové připravujete vojenské akce.
Ano, je to naším úkolem, zajistit, aby naši vojáci měli co nejlepší možnou vojenskou výzbroj a výstroj. Naším úkolem je dosáhnout dokonalosti a pracujeme v té věci opravdu na sto procent. Například loni jsme uspořádali krátké vojenské cvičení. Aha, to byl ten největší výsadek britského vojska od války v Perském zálivu. To cvičení bylo v Perském zálivu, v Ománu, že?
Ano, byla to operace Rychlý meč. Vybrali jste si Omán, protože jsou tam terén a podnebí velmi podobné Iráku?
Ano, přesně tak. Je to velmi blízko Iráku. A byla ta operace úspěšná?
Ano, byla nesmírně úspěšná. Naučili jsme se strašně moc. Jako například?
Například jsme zjistili, že nikdy nesmíme nastoupit do žádného z našich vrtulníků. (Salva smíchu.) Naše vrtulníky jsou samozřejmě konstruovány pro vojenské akce v severní Evropě. Samozřejmě. Ano.
A za normálních okolností, za normálních severoevropských okolností, vrtule vrtulníku, víte, to, jak se to točí a udržuje to tu helikoptéru ve vzduchu, vydrží v provozu asi 500 hodin. No a zjistili jsme, že v Ománu, v pouštních podmínkách, se ta životnost těch vrtulí mírně snižuje. Snižuje se na kolik?
Na 27 hodin. Bylo to překvapení?
Ano, pro piloty. (Salva smíchu. Pískot) Také — také jsme měli podobné problémy s tanky typu Challenger. To je hlavní bojový tank britské armády. Je to nesmírně mocná zbraň. Zejména tehdy, když se dokáže pohybovat. (Salva smíchu.) A ony se ty tanky nedokázaly pohybovat?
Jednou z nejzajímavějších věcí, které jsme tam v Ománu zjistili, že na Blízkém východě se občas vyskytuje spousta písku. (Smích.) Všechny naše zkušenosti odtamtud tuto teorii potvrzují. A jde o to, že ten písek, se jaksi dost dostává do vzduchových filtrů u tanků typu Challenger. Zacpává je. Víte, ten tank Challenger je zkonstruován pro operace v severní Evropě. A za těch severoevropských podmínek vydrží vzduchový filtr v tom tanku asi rok. No a v té poušti zase se stalo to, že jeho životnost se velmi mírně snížila. Na jakou dobu?
Na čtyři hodiny. (Smích, potlesk) Takže jste ty tanky nemohli používat?
No, tak, nemohli jsme je používat k střílení na lidi a k ježdění sem a tam. Uspořádali jsme ale v nich malou koktajlovou párty. Kromě toho písku, v tom Ománu je asi horko…?
To je fakt, to tam je. Motory u některých našich starších vozidel se tak přehřívaly, že je bylo možno udržet v provozu jen tak, že se v řidičově kabině pustilo naplno topení, ale pak bylo řidičům takové vedro, že museli každých několik minut vystupovat. To nezní příliš efektivně.
Musíte si uvědomit, že tato vozidla byla zkonstruována pro operace v severní Evropě. (Smích) No, ale vy jste měli také problémy s britskou útočnou puškou, že, o tom se v médiích hodně hovořilo, že její mechanismus se zadíral pískem a prachem.
Bohužel došlo v této věci k velmi záporné publicitě. Ta zbraň ATA2 je součástí standardní výzbroje, je to opravdu nebezpečná zbraň, zejména pro toho, kdo se z ní rozhodne vystřelit… (Smích) Je prostě nutno činit elementární bezpečnostní opatření. Pokaždé, než z té zbraně vystřelíte, je potřeba ji rozebrat, vyčistit a naolejovat. No, ale uprostřed bitvy by asi na to nebyl zrovna čas…?
Ale to si čas holt budete muset najít. (Smích) Ale musím vám říct, že vojákům se ta poušť moc nelíbila. Byl tam ten písek a bylo tam strašné horko. I uniformy byly příliš těžké. Ve stanech bylo strašné horko, a víte, vojákům se roztavily boty. (Smích) Co jste si počali s tím?
No, my jsme s tím nic nedělali. My jsme byli doma a plánovali jsme. (Smích) Někteří vojáci si pak koupili na místě vlastní boty. Ale vy si to všechno vymýšlíte…?
Ne, všechno, co vám říkám, jsou přesná, ověřená fakta. Promiňte, pane generále, ale zdá se mi, že britská armáda jaksi není zrovna příliš dobře vybavena k boji na Blízkém východě. Protože se také v Ománu rozložil váš bojový komunikační systém, Ptarmigan, že?
To by bylo zavádějící říct něco takového. Velmi zavádějící. Je pravda, že ten bojový komunikační systém Ptarmigan v poušti nefunguje, ale je také pravda, že on nefunguje ani nikde jinde.(Smích, potlesk, pískot) Vím, že v Kosovu museli britští vojáci spoléhat na vlastní, osobní mobilní telefony, když se potřebovali spojit s jinými jednotkami.
Ano, to je pravda, to byli nuceni. V Ománu bychom to nemohli dělat, protože tam není signál. (Smich) Ale to v Iráku také nebude signál?
Ale to nevíme, to nevíme. Je možné, že když Saddám Husajn vyvíjí chemické, biologické a jaderné zbraně, že taky vyvíjí mobilní telefonní síť. Takže bude možné, že velitel tanku bude z toho tanku moci vystoupit, vytočit číslo na svém mobilu a říct: “Tank se mi zadřel, vrtule od vrtulníku upadla, samopal mám zaseklý, a roztekly se mi boty. Očekávám další rozkazy. Jo a taky bude moci tím mobilem poslat svou fotku.” (Smích) To je pravda. To je absolutně pravda. Takže co byste řekl, že pro vás bylo z toho cvičení v Ománu nejdůležitějším poučením?
Je to naprosto jasné. Jestliže máme vést úspěšnou velkou válku proti Saddámu Husajnovi, musíme, za každou cenu, ho přimět, aby proti nám bojovat v severní Evropě. (Smích) Protože tam bude fungovat naše výstroj a výzbroj a bude to taky politicky strašně dobré, protože jakmile Saddám zaútočí na Polsko, všichni budou souhlasit, že je nutné na něho skočit. To je pravda, ale co když z nějakého důvodu nebude možno Saddáma přesvědčit, aby zaútočil na Polsko?
To by opravdu byl ten nejkatastrofičtější scénář. A kdyby k válce skutečně došlo v Iráku a budeme to jenom my, Britové, a Američani, jakoupak vojenskou podporu vlastně Británie Americe poskytne?
Abych to řekl upřímně, nemyslím, že Američané nějakou naši vojenskou podporu potřebují. Víte, oni si to mohou udělat všechno sami. A tak co od nás chtějí?
Co od nás chtějí? Mrtvoly. (Smích) Chtějí od nás mrtvoly. Víte, jestliže dojde k válce proti Iráku, pro Washington je velmi důležité, aby nebyli všichni mrtví vojáci jen Američani. Takže to je ta krevní oběť.
Ano, o tom právě hovoří Tony Blair. Důležité je, abychom povstali a podpořili Ameriku. Nebo, přesněji, myslíte, abychom naopak padli.
Ano, padli. Pane generále, děkuji vám mnohokrát za rozhovor.
V neděli 5. 1. 2003 od 20 do 21 hodin, v hlavním vysílacím čase, vysílal britský terestrický komerční kulturní televizní okruh Channel Four jeden z pravidelných satirických pořadů v seriálu Bremner, Bird and Fortune. Rory Bremner je nesmírně nadaný komik imitátor, který dokáže přesně napodobovat a karikovat zvuk hlasu, chování, vystupování a výraz tváře lidí známých z britské a mezinárodní mediální a politické scény. John Bird a John Fortune jsou postarší, zavedení komici, kteří prosluli svou dovedností vést improvizované absurdní dialogy na základě šokujících, věcných faktů. Jsou to předstírané dialogy zejména “ministrů” či vysokých státních úředníků.
Pravidelný satirický pořad Bremnera, Birda a Fortuna se však velmi odlišuje od tradičních, nezávazných komediálních a satirických pořadů. Pořad se totiž specializuje na závažné aktuální problémy a satirickou, komediální formou často prozrazuje důležité a šokující informace, které (často) dosud nebyly ve veřejnosti známy.
V tomto smyslu upozorňujeme na “interview” s činitelem britského ministerstva obrany v závěru této krátké citace z hodinového pořadu televize Channel Four, z níž, jak se zdá, vyplývá nepřipravenost britské armády vést válku v pouštním prostředí Blízkého východu… V právě uplynulou neděli se totiž tento “Christmas Special” pořadu Bremner, Bird and Fortune zabýval připravovanou válkou proti Iráku… (JČ) https://legacy.blisty.cz/art/12377.html
Political Ponerology 