Niežeby sme mali mať o sebe ilúzie, pretože holá opica má bez kultivácie preukázateľne sklon ku genocídam, ale namiesto serióznych informácií o našom kontinente – pre začiatok by stačila kultúra Vinča – dostávame kopance do hlavy. “Kdo jsme my Evropané? Počátky našeho kontinentu jsou krvavým hororem.” To je titulok žvástu v českom idnes.cz, ktorý má byť recenziou obdobného žvástu nemeckej proveniencie, vydaného knižne. Pointa knihy je lacná a zodpovedá povestným “európskym hodnotám”: naši predkovia boli krvavé hovada, a tak nemá zmysel brániť sa pred krvavými hovadami, ktoré lezú do Európy. Plus ako bonus – Európa nie je biela, pretože v britskoostrovnom Uptowne identifikovali desaťročné dievčatko zo 7. storočia, ktoré malo časť génov afrických Jorubov. Škoda, že sa v tomto veku nestihlo rozmnožiť, a tak ňou jorubie gény v Británii zrejme skončili a objavili sa v hojnom počte až o nejakých trinásť storočí neskôr.
Výborná je aj časť o neandertálcoch, ktorí “do studené Evropy přišli z Afriky už asi před 200 000 lety” (koniec citátu). No hej. Odtiahli sem na sever tak dokonale, že po nich v Afrike nezostal ani gén, čo archeogenetikovi zjavne nepríde divné.
Text je na stránke idnes zamknutý, ale dávam ho sem celý, nech sa slovo vzdelancov, akých dokáže vyprodukovať len societa v stave kolapsu, šíri po našom pitvore:
Kdo jsme my Evropané? Počátky našeho kontinentu jsou krvavým hororem
Autor: Ivan Brezina
Uverejnené: idnes.cz
Příběh našeho kontinentu je krvavým sledem dobývání, vyhánění, vraždění a obsazování cizích území. Jen díky té tisícileté hrůze jsme tu dnes my. K odhalování těchto historických minulostí nám napomáhá poměrně nový vědecký obor, archeogenetika, píše magazín Víkend DNES.
Ta útlá knížka je mým největším čtenářským zážitkem uplynulých týdnů. Detektivka, ze které mrazí? Vědecká práce z oboru genetiky? Vzrušující válečný román? Historická studie? Od všeho trochu. Německý novinář Thomas Trappe se dal dohromady s Johannesem Krausem, což je historický archeolog a archeogenetik. Ze schůzek zkušeného publicisty a špičkového vědce vznikla publikace Zrození Evropanů – Skutečný příběh našich předků vyprávěný geny. Český překlad vyšel loni v brněnském nakladatelství Jan Melvil.
Migrace tu byla vždycky a vždycky tu zůstane. Bojíme se přistěhovalců? Měli bychom si přiznat, že i naši předkové byli přistěhovalci.
Že nevíte, co je to archeogenetika? Relativně nový vědecký obor se zabývá minulostí lidských skupin, kterou studuje za pomoci analýzy DNA. Kost z tisíce let starého hrobu nám může vyprávět, kdo byli naši dávní předkové.
„Archeogenetika ukazuje, že lidé s čistě evropskými kořeny neexistují a nejspíš ani nikdy neexistovali,“ dočítám se v knize. „Všichni jsme potomci přistěhovalců a naše geny o tom vypovídají.“
Neandertálci v nás
Náš příběh začíná neandertálci. Pokud jste ve škole dávali pozor, jistě si pamatujete, že to nebyli naši předkové. Šlo o samostatnou vývojovou větev hominidů. Od moderního člověka se neandertálci lišili asi podobně, jako se kůň liší od zebry.
Ale hlavně tu byli dřív než my. Do studené Evropy přišli z Afriky už asi před 200 000 lety a dokonale se jí přizpůsobili. Aby v chladném klimatu příliš neztráceli teplo, evoluce jim postupně vytvořila nízké, zavalité a výrazně svalnaté tělo s kratšími končetinami. Měli ploché čelo s výraznými nadočnicovými oblouky. Jejich obličej byl rozpláclý s plochým nosem a lebka z boku protáhlejší než naše, vzhledově se blížila lebce gorily.
Asi před 50 000 lety se první příslušníci Homo sapiens (tedy už naši přímí předkové) vydali z Afriky na sever. Když dorazili do Evropy, setkali se s neandertálci a začali se s nimi pářit. Jak se dnes ukazuje, potomci téhle pravěké mesaliance byli nejen životaschopní, ale i plodní. Jsme to my.
Zdá se, že se lidé s neandertálci sexuálně stýkali asi 10 000 let, tedy zhruba 500 generací. Z rychlosti mutací DNA se dá poznat, že poprvé k tomu došlo už hned po příchodu našich předků do Evropy. Obě skupiny pro sebe navzájem byly sexuálně neodolatelné. Homo neanderthalensis a Homo sapiens se pářili všude, kde obývali stejná teritoria.
Co nám smíšení s neandertálci přineslo? Díky jejich genům odolnějším k nižší teplotě se zvýšila naše schopnost snášet zimu. Protože ale už dnes máme akumulačky, termoprádlo, péřovky, sauny a rum, je otázka, jestli nám to k něčemu je. Po neandertálcích máme i geny pro cukrovku typu II, depresi a Crohnovu chorobu (chronický zánět střev). Někteří vědci od neandertálců odvozují i zrzavost, respektive mutaci genu MC1R, který řídí tvorbu tělesného pigmentu.
Afričanka z Updownu
Většinou se domníváme, že evropská populace byla ve starověku a středověku čistě bělošská. Naši předkové tedy nepřicházeli do styku s obyvateli jiných kontinentů a nemísili se s nimi. Jak velký je to omyl, ukázaly třeba ostatky asi desetileté dívky nalezené při archeologickém výzkumu hrobu v britském Updownu. Zemřela začátkem 7. století.
Analýzou DNA se zjistilo, že měla z 33% západoafrický původ. Jejími dnešními nejbližšími příbuznými jsou kmeny Esanů a Jorubů v jižní Nigérii. Dědečkem dávné „Angličanky“ byl obyvatel jiného kontinentu černé barvy pleti. Na britské ostrovy možná přišel jako obchodník nebo otrok.
Poslední představitelé druhu Homo neanderthalensis žili v jeskyních kolem Gibraltaru ještě asi před 24 000 lety. Pak vymřeli. Proč? Přesně nevíme. Zřejmě neobstáli v soutěži s našimi předky.
V Evropě jsme každopádně zůstali jen my. Respektive naši dávní předchůdci, označovaní jako lovci a sběrači. Spokojeně si žili asi do roku 6000 před Kristem. Netušili, že v té době už kdesi na východě bobtná hrozba, která je smete ze scény.
Dědictví z Anatolie
Oblast dnešního Iráku, Izraele, Egypta a východního Turecka je označována jako úrodný půlměsíc. Někdy po roce minus 10 000 tu proběhla takzvaná neolitická revoluce, česky řečeno objev zemědělství. A asi kolem roku minus 8000 zdejší první rolníci z dnešní turecké Anatolie vyrazili na západ.
Hledali nový životní prostor.
„Proud migrantů směřující přes Balkán do středu našeho kontinentu představoval v pravém smyslu začátek nové epochy,“ píší autoři Zrození Evropanů. „Nic už nebylo jako dřív. Přišel nespočet rozvětvených zemědělských rodin, které toužily po nové půdě. Dosavadní obyvatelé Evropy jim nedokázali vzdorovat. Nejprve se stáhli do pozadí a časem původní evropská kultura zanikla docela. Noví obyvatelé Evropy vypadali jinak než ti, které z ní vytlačili – došlo k obměně obyvatelstva.“
Genetické posuny, k nimž došlo po příchodu zemědělců, jasně naznačují jejich výraznou početní převahu vůči původním lovcům a sběračům. V následujících staletích v Evropě anatolská DNA převládla. Díky svému životnímu stylu mívali Anatolci podstatně víc dětí, jejich početní převaha se postupem času znásobila.
Původní evropská populace lovců a sběračů navíc byli tuláci bez domova. Bloumali sem a tam krajinou a koukali, kde co běhá a roste. Když všechno vylovili a snědli, šli zase dál. Teprve anatolští zemědělci přinesli vztah k „vlastní hroudě“, jak ho známe dnes. Vykolíkovali si kus země, prohlásili ho za svůj a zůstali tam doma. I v tomhle se jim podobáme. Máme vlast, ze které se nám nechce táhnout někam za obzor.
Dvě až čtyři procenta naší DNA jsme získali kdysi od neandertálců, s nimiž se Homo sapiens před desítkami tisíc let křížili. Díky novým genům naši přímí prapředci, kteří přišli z Afriky, dlouhodobě přežili v chladu Evropy, nadto plné pro ně smrtících patogenů.
Metody genetické analýzy tedy v posledních letech přinesly radikální změnu pohledu. Že se zemědělství kdysi zrodilo kdesi daleko na východě, to víme už dávno. Až donedávna jsme se ale domnívali, že do Evropy přišlo postupně jako nová znalost, která se během staletí pomalu předávala a šířila mezi sousedními kmeny. Jeho „vynálezci“ tedy zůstali doma.
Triumf východních genů
Teprve asi od roku 2014 díky analýze DNA víme, že to bylo přesně naopak. „Zemědělství se do Evropy dostalo s rodinnými klany migrujícími z Blízkého východu, kterým muselo původní obyvatelstvo ustoupit,“ shrnují Krause s Trappem. „Vzhledem k tomu, že staří a noví obyvatelé po mnoho staletí téměř nepřišli do vzájemného kontaktu, lze hovořit o kulturním vytlačení.“
Neolitickou zemědělskou revoluci tedy můžeme označit za úpadek Západu a triumf Východu. Evropa tehdy reprezentovala značně primitivní společenství, kde se lovci potloukají po lesích. Přistěhovalci z Východu nad nimi se svým novým životním stylem vynikali, a proto nakonec převládli.
Noví osadníci ovšem nebyli žádní mírumilovní zahrádkáři. Docházelo mezi nimi ke konfliktům, jejichž pozůstatkem jsou dnes prehistorické masové hroby. Třeba v Talheimu v dnešním jižním Německu se našla jáma, ve které bylo asi před 7 000 lety pohřbeno přes 30 lidí. Jejich protivníci je pozabíjeli kamennými sekerami.
„V rakouském městě Asparn ve stejném období popravili přibližně 200 osob,“ dočteme se. „Během takových masakrů, které se obvykle vykládají jako boj o nedostatkovou zemědělskou půdu, zřejmě nebyl ušetřen nikdo. V hrobech se kromě mužů v bojeschopném věku nacházejí i malé děti, mladiství, staří lidé a ženy.“
A aby toho nebylo málo, připletly se do toho nemoci. Lepra, tuberkulóza a hlavně morové epidemie představovaly temné prsty smrti, které pročísly náš kontinent a zdecimovaly jeho novou zemědělskou populaci.
Oslabené obyvatelstvo nemohlo vzdorovat další hrozbě, která se objevila na obzoru. Tentokrát ale nepocházela z úrodného půlměsíce. Přišla ze severovýchodních oblastí dnešního Ruska. Euroasijci!
Teritorium našich dalších předků se rozprostíralo na stepním území táhnoucím se od východní Evropy až po bajkalskou oblast. Do centra našeho kontinentu dorazili asi před 4 500 lety, tedy někdy kolem roku minus 2500. Velká migrační vlna měla nad tehdejším zemědělským obyvatelstvem nejen velkou početní převahu, ale navíc se chovala stejně zvěrsky, jako dnešní ruští vojáci na Ukrajině.
Zavraždit muže, znásilnit ženy
Genetické analýzy naznačují, že ze stepi přišlo až 80% migrantů mužského pohlaví. Soudě podle dějinných zkušeností neměli místní pánové z konkurence urostlých jezdců velkou radost. Přistěhovalecká vlna cizinců proti tehdejším Evropanům v podstatě vedla vyhlazovací válku. Nájezdníci zabíjeli hlavně zemědělské muže a podmaňovali si jejich ženy, se kterými plodili děti.
Takže si to celé shrňme. Lidé druhu Homo sapiens z Evropy vytlačili neandertálce, aby byli později sami vytlačeni zemědělskými přistěhovalci z Anatolie, které následně zdecimovali nájezdníci z dnešního severního Ruska.
Dnešní Evropané jsou tedy výsledkem desetitisíců nebo spíš statisíců let neustálého pohybu lidských mas. V našich kořenech jsou zakódována neustále se opakující dramata a krveprolití. Vytlačování původních obyvatel cizinci, boje a utrpení. Doslova genocida, bez které si náš dnešní kontinent nelze představit.
Než se ale spravedlivě rozhořčíme na zlé nájezdníky, uvědomme si, že to jsme my. Naši předkové sem kdysi v několika vlnách vtrhli, aby vyháněli, zabíjeli, loupili a znásilňovali. Praotcové nás, dnešních Evropanů, si kontinent podmanili nejméně ve dvou velkých nájezdech před 8 000 a 5 000 lety. My jsme jejich synové a dcery zrození z dobývání. Kdyby se ta dávná invaze nepovedla, nebyli bychom tu my, ale někdo jiný.
Jak to můžu tak přesvědčivě tvrdit? Před pár lety jsem si nechal udělat analýzu DNA. Ukázalo se, že po matce patřím ke genetickému klanu označovanému jako Jasmína. Mámina „prapra…prabába“ pocházela z východního Turecka. Asi před 10 000 lety se odtud její dcery přesunuly do Středomoří, odkud se asi před 5 000 lety můj ženský klan dostal do střední Evropy. Nejvíc příbuzných po mámě mám dnes na Blízkém východě, kde ke klanu Jasmína patří až 30% tamější populace.
Kdo vytlačí nás?
Bráno čistě geneticky má náš kontinent tři pilíře. Dědičná výbava původních lovců a sběračů je dnes v menšině. Částečně sice přežila, ale pochází převážně z dávných žen, jejichž partneři byli vyhnáni a povražděni. Druhým pilířem jsou geny asijských zemědělců z oblasti úrodného půlměsíce, třetím pilířem geny mužů z oblasti dnešního Ruska a Sibiře. Druhý a třetí pilíř k nám přitom přišly násilně.
Počátky našeho kontinentu tedy nejsou romantickým vyprávěním pro děti před spaním, ale spíš krvavým hororem. „Migrace je jen málokdy zcela nenásilná,“ shrnují autoři. „Bez ní by se ale Evropa nedostala tam, kde je dnes.“
Kromaňonec je nejstarším evropským představitelem rodu Homo sapiens. Žil v období před 10 tisíci až 40 tisíci let.
Pozor, tohle není ideologická obhajoba migrace, která nás od podzimu 2015 děsí. Je to vědecky podložený doklad, že migrace tu byla vždycky a vždycky tu zůstane. Bojíme se přistěhovalců? Měli bychom si přiznat, že i naši předkové byli přistěhovalci.
Koneckonců se podívejme na náš základní národní mýtus. Praotec Čech vylezl na Říp, rozhlédl se po prázdné krajině a řekl: „To je země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající.“
Co na tom, že se to takhle nikdy nestalo už proto, že ta krajina nebyla prázdná? Slovanské kmeny z ní původní obyvatele musely dílem vyhnat a dílem je asimilovat.
A není důvod si myslet, že to bylo naposledy. Ani my tu budeme navždy.
Poznámka: Posledná veta je vskutku záhadná 🙂 https://nadhlad.com/content/zrod-europy-optikou-kolabujucej-society